Domů > Dvakrát zachráněné dítě

Dvakrát zachráněné dítě

Narodil jsem se v Brně roku 1931 do židovské rodiny. Otec byl obchodník obuví. Rodiče své židovství nepraktikovali a poměrně brzy se rozvedli. Maminka se pak znovu vdala za pana Hochberga. Přestěhovali jsme se s ní a s bratrem Tonym na zámek v Těšanech u Brna. Bylo to krásné místo. Přijíždělo k nám mnoho návštěv a příbuzných. Obklopeni jsme byli služebnictvem a žilo se nám velmi příjemně. Zdálo se, že to tak bude napořád.

Promarněná příležitost k záchraně

Zakrátko se ale psal rok 1938 a k nám na zámek přijela z Vídně teta Kamila se svou rodinou. Mně bylo sedm let a nechápal jsem souvislosti se zabráním Rakouska Hitlerem. Jen mně bylo divné, že tentokrát u nás teta zůstává déle než obvykle. Teď vím, že čekala na emigrační doklady  k vystěhování do Austrálie. Naléhala i na mé rodiče, aby rovněž odjeli, oni to však odmítli s tím, že v Československu je jejich domov. Když dnes držím v ruce „Landing permit" s datem 21. července 1939 s platností na jeden rok, říkám si, jak by se asi můj život vyvíjel, kdyby naše rodina tehdy dokázala všechno opustit, kdyby matka s nevlastním otcem uvěřili, že nám hrozí smrtelné nebezpečí a přistoupili na vystěhování. Povolení a příležitost vylodit se v Austrálii měli. Stačil k tomu v podstatě jediný papír, jehož byli držiteli.

Nenávist k Židům na vlastní oči

Pak se začaly dít věci pro mě těžko pochopitelné. Naší ulicí projížděly nacistické tanky a  vojáci na motocyklech se sajdkárami. Měli dřevěné palice a jak jen mohli někoho uhodit, udělali to. Několik důstojníků vtrhlo do kanceláře mého otčíma a trvalo to dost dlouho než odešli. Následně v našem zámku bydlelo několik Němců v uniformách.

Pamatuji si, jak nás jednou maminka s bratrem vzala v Brně do divadla. Najednou se ozvaly podivné zvuky a do čekajícího zástupu před divadlem vtrhli nacističtí vojáci. Tloukli lidi hlava nehlava a sráželi je k zemi. Pak svoji zuřivost vybíjeli na židovských obchodech. Ničili  výkladní skříně, fyzicky napadali Židy i Čechy, kteří se jim snažili pomoci. Matka nás uchránila  svou duchapřítomností. Rychle nás zatáhla mezi dveře bočního vchodu divadla, kde jsme celou tu hrůzu přečkali. Potom jsme raději honem spěchali domů. Bylo to strašné.

Do Velké Britanie

V čase prvních měsíců protektorátu Böhmen und Mëhren k nám přicházel evangelický farář Odstrčil z Klobouk u Brna. Maminka měla sympatie k jeho církvi a s odstupem doby si uvědomuji, že asi díky němu uvěřila, že očekávaný Mesiáš je Ježíš. A byl to patrně  farář Odstrčil, který pomohl zorganizovat můj odjezd do Skotska.

První srpnový den roku 1939 mě moje maminka spolu s babičkou odvezly do Prahy. V paměti mi zůstává výjev, jak jsme hledali hotel, kde bychom si mohli alespoň trochu odpočinout a  přečkat noc. Nakonec jsme se ocitli v jakémsi pokojíku, ale já byl ze všeho natolik rozrušený, že jsem nedokázal spát.

Když už se mi zdálo, že konečně usínám, probudily mě, že musíme jet na Wilsonovo nádraží. Bylo mi divné, že je tam tolik dalších dětí. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagónu a maminka mi dávala do rukou nějaké papíry.  Na krku jsem měl zavěšeno veliké číslo, ale  pořád jsem plně nechápal, co se děje, ani mluvit jsem nemohl

Posadili mne do vlaku se dvěma zavazadly, ve kterých byla celá moje budoucnost. Na nádraží zůstala uplakaná maminka a vyděšená babička. Netušil jsem, že jim dávám naposledy sbohem. A samozřejmě jsem nemohl tušit, že je to poslední vlak, který ještě mohl vyvézt židovské děti z obsazeného Československa. Můj bratr Tony zůstal pro nemoc doma. Měl jet následujícím vlakem, připraveným k odbavení na 1. září 1939. Ten však už nikdy nevyjel, toho dne totiž začala druhá světová válka. On, rodiče, babička a skoro všichni příbuzní zemřeli v koncentračních táborech.

Ve Skotsku

Do Anglie jsme  dorazili lodí. Vlakem nás pak přesunuli až do skotského města Selkirk, kde skotská církev zřídila domov pro židovské děti. Zároveň vydávala časopis s inzeráty k adopci  přijatých dětí. Přihlásila se také slečna Corsonová. Nedávno přijela z Palestiny, kde byla učitelkou. Ona a její rodiče si přišli vzít dvě děvčata.  Nakonec rodiče nemohli dívky poslat. Slečna Corsonová napsala" Zkusím se postratat o dva chlapce během jedno měsice."  Takže nakonec jsem sám šel já a Tomáš Schlesinger..

Měli jsme nový domov a mnohé se změnilo. Slečna Corsonová neuměla česky, já zase neuměl Anglicky. Brzy jsem však začal zvládat novou řeč, navštěvoval jsem anglicky mluvící  školu, Česky jsem ale postupně zapomínal. To však nebylo to hlavní co mě potkalo.

Dvakrát zachráněný

Rok po mém příjezdu do Skotska zavítal do naší vesnice známý evangelista Robert Hudson Pope.On konáli velké setkání dětí, kde se zvěstovalo evangelium. Tam se zvláštním způsobem dotklo mého srdce, že Ježíš Kristus je oním dávno zaslíbeným Mesiášem, který přišel, aby zemřel za naše hříchy. Nejvíc mě zasáhla Ježíšova slova: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne můj otec."

K jedné písni jsem se přidal i já. Nezapomenu, jak jsem vroucně zpíval: „Přijď do mého srdce, přijď do mého srdce, Pane Ježíši." U dveří mi kazatel pověděl slova, která mě provázejí celý můj život: „Abys duchovně rostl, musíš denně číst Bibli, Boží slovo." Poslechl jsem ho.

Uplynulo několik let. Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible: „Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí či z dobytka. Je to moje!" (Ex 13,2) Tehdy jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Kdyby mě ale nezachránil Nicholas Winton, obětavý burzovní makléř, kterému nebyl lhostejný osud židovských dětí a který pochopil nebezpečí nacismu, byl bych zahynul. Když jsem pak slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen Mesiáš židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro časný život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít.

Zpět v Čechách a dvoje setkání

Po ukončení střední školy jsem vystudoval školu zdravotní a potom biblickou. S velkou radostí jsem jako misionář začal pracovat mezi domorodci na Filipínách. Tam jsem také poznal svou ženu Caroline. Svatbu jsme měli v kostele, postaveném uprostřed džungle. Po te co jsme se přestěhovali do Států a adoptovali si dvě deti, se nám narodily další dvě, přestěhovali se do Států, kde jsme dlouhé roky sloužili hlavně zahraničním studentům. Po revoluci v roce 1989 jsem se ale vrátil zpět, abych sloužil svému Spasiteli tam kde mám své kořeny.

V Těšanech mně čekalo nezapomenutelné setkání s paní Marií, která si velmi přála se mnou mluvit. Během mé návštěvy vytáhla zpoza obrazu fotografie naší rodiny, které ji svěřila moje maminka. Celých padesát tři let je tam skrývala, aby mně je snad jednou mohla dát. V Praze jsem se pak setkal s mým prvním zachráncem, Nicholasem Wintonem, o kterém jsem dlouhé roky nic nevěděl a netušil, že to byl právě on, který mně umožnil cestu ke svobodě a vlastně i ke Kristu.

Podle vyprávění Tomáše Graumanna.

Kontakt:
Nebovidy 16
28002 Kolín 2