Roku 1962 se mladý Allen setkal tváří tvář smrti. Na své cestě domů autem se ocitl v epicentru požáru naftové rafinérie. Tímto ohnivým peklem prošel s hlubokým popáleninami na 60% těla. Lékaři přes veškeré své úsilí a možnosti té doby nedávali jeho zdravotnímu stavu žádnou šanci. Před odpojením od přístrojů ho zachránila víra a naděje pomocného personálu. S vděčnosí za záchranu svého života skrze naději, víru a lásku cestuje po celém světě a předává svoji zkušenost. Přinásí jiskru a plamen do života lidí, tam kde končí naše síly, ztrácí se nám naděje, a bezradně hledáme smysl. Buchánková rodina už jako čtvrtá generace Čechů žije v USA.

Ze životního příběhu Allena BUCHANKA

Allen měl 19 roků, když se jednoho večera, 24. dubna 1962, ocitl v požáru naftové rafinérie. Právě se vracel domů ze sportovního zápasu amerického basketbalu, ve kterém viděl smysl svého života a svoji kariéru. V autě, se kterým se blížil k hustým oblakům plynů plazících se nad dálnicí, seděla jeho přítelkyně Judith. Jak tak začali pronikat domnělou mlhou, došlo k enormní explózi, jejíž plameny dosahovaly výšky 100m. Auto zastavilo a nebylo možno ho nastartovat. Plameny byly okolo auta i vevnitř. Jejich těla hořela. Na útěku z místa požáru došlo k vážnému popálení 95% povrchu jejího těla. On utrpěl popáleniny na 50 až 60% povrchu těla, o čem svědčí dodnes jeho postižené prsty a kůže na těle.

Když se Allenovi podařilo zahasit plameny na svém těle válením se v blátě u cesty, šel za Judith. Její spálené nahé tělo leželo nehybně na cestě. Přišel k ní a oslovil jí. Její oči byly už spálené, takže ho už neviděla. Prosila ho, aby ji nechal samotnou. Chtěla zemřít sama.

Na cestě do nemocnice se Allen podíval na své ruce. Ze spálených prstů mu vyčnívaly kosti a maso odpadávalo do náručí a na zem. Po převoze do nemocnice upadl Allen na tři dny do komatu. Během těchto dní Judith zemřela na své 21. narozeniny.

Lékáři oznámili rodičům, že není naděje, aby to přežil. Houstonské televizní stanice a noviny sledovaly Allenův stav několik týdnů. Na nemocniční chodbě se za jeho dveřmi na modlitbách nepřetržitě střídali křesťané 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu. Prosili Boha o záchranu a milost pro jeho tělo i pro jeho duši. Když se z komatu dostal ven, proklínal Boha, který mu sebral životní sen. Před očima se mu donekonečna opakovala scéna, ve které zahynula jeho přítelkyně. Dělal si výčitky za její smrt.

Když doktoři viděli, že Allenovi se daří překonávat trauma, těžké infekce, přiotrávení, zápal plíc a ztrátu kůže, rozhodli sa pro něho udělat něco víc, než jen tišit bolest. Dosud si byli jisti, že to nepřežije.

Během 6 měsíců se podrobil 12 operacím a transplantacím kůže. Během 7. operace mu srdce přestalo bít. Nastala klinická smrt. Chirurg sáhl po sklapelu a otevřel jeho hrudní koš. Srdce mu interně masíroval 7 minut. Následné testy ukázaly, že zásah překonal bez poškození srdce i mozku, který byl bez kyslíku. Při 8. operace se selhání srdce zopakovalo znovu. Tělo už nedokázalo přijmout anestetika. Chirurg mu hrudní koš znovu otevřel a masíroval srdce. Teď však srdce déle nebilo. Během těchto ťěžkých minut ten stejný věřící chirurg zápasil za jeho život a nahlas se modlil k Bohu o jeho záchranu. Ostatní doktoři na operačním sále mu po 10 minutách důrazně domlouvali, aby ho už “nechal odejít”, vždyť už je mrtvý. Vždyť je to zbytečné. I kdyby mu srdce i znovu nastartovalo, tak mozek mu bez poškození určitě nezůstane. Po dlouhých 15 minutách, které se jevily jako večnost, začal dýchať. Po následných testech mozku i srdce lékáři prohlásili, že nic podobného v lékářské historii nezažili, aby člověk po přežití podobného traumatu zůstal bez poškození srdce i mozku.

Následující operace se musely uskutečnit bez anestetik. Jeho křik od bolesti bylo slyšet v celé nemocnici. Dvakrát měl to šťěstí, že od bolesti upadl do bezvědomí. Operace se musely vykonat, protože prsty se mu stihly už srůst dohromady, ústa podobně, i ruce k boku těla, protože byly ještě stále bez kůže.

Před ukončením šestiměsíčního pobytu v nemocnici a návratu domů, se Allen musel nejdříve naučit chodit, oblékat se, psát. Vzít do ruky propisku, vidličku, skleničku, zavázat si obuv, byly nesmírně těžké a dlouhotrvající úlohy.

Doma to bylo ještě horší. Otec byl alkoholik. Ke svým čtyřem synům neměl žádný vztah. Jeho zbožná matka se modlila za obrácení svého muže, který ji často bil a celé rodině často vyhrožoval, že je zabije. Na Allena dolehly těžké deprese. Jeho tvář byla zohavená. Děti se ho venku bály. Jeho bratří též nevěděli, jak se k němu mají chovat. Když se tento 19-letý mladík, předtím tak úspěšný ve sportu a oblíbený na univerzitě, podíval do zrcadla, viděl žebráka a strašidlo bez naděje na smysluplnou lidskou existenci. Na hlavě už neviděl žádné pěkné vlasy. Z uší zůstaly jen vyčnívající chrupavky. To, čemu se říká tvář, byly len zjizvené pozůstatky lidského masa.

Vtom nejhorším období mu zatelefonovala Sharron. Byla to dívka, se kterou se seznámil jen týden před nehodou. Když se o jeho nehodě dozvědela z televize, začala za ním chodit do nemocnice každý den. Kvůli sterilnímu prostředí na pokoji doktoři nedovolili nikomu, aby ho navštěvoval. Ona však byla vyjímkou. K vůli duševnímu pozdvihnutí ji to právo udělili. Seděla tam každý den a poslouchala jeho rouhání proti Bohu. V pokoji bylo dusno a hrozný zápach spáleného lidského masa a hnisajících ran. Ona mu napříč všemu věrně a vytrvale svědčila o Bohu a Jeho lásce.

Když jednou Allen mluvil se Sharron po telefonu slyšel, jak ho zve na setkání křesťanů. Začal znovu nadávat, říkal: “Já Bohu nic nedlužím! Podívej, co ten tvůj laskavý Bůh udělal pro mne! Zničil mi životní sen…a ty chceš, abych šel teď do kostela poslouchat, jak mi o něm někdo bude vykládat? Jestliže je tvůj Bůh Bohem lásky, tak já ho takového určitě neznám…” Po dlouhém a vytrvalém naléhání však udělal se Sharron dohodu. Uvědomil si, že ona za ním cestovala autem každý den víc než 30km, takže i on by ji aspoň jednu laskavost mohl prokázat. Řekl ji: “Poslouchej mě dobře. Jeden jedenkrát v životě s tebou půjdu, ale nikdy víc si potom nedovol mi něco mluvit o Bohu a nebo mně zvát mezi křesťany. Je ti to jasné?” Smlouva byla ústně domluvena.

Allen na setkání přišel. Velmi ho oslovil zpěv. On sám před nehodou chodil po barech zpívat jako sólista. Posadili se do zadní řady. Při poslouchání kázání Allen pochopil, že je veľmi hříšný. Pochopil, že Ježiš zemřel na kříži i za jeho hříchy a pro jeho záchranu. Cítil, jak ho Bůh přitahuje k Ježíši, se kterým v těch chvílích mohl vstoupit do živého a osobního vztahu. Otevřel své srdce Ježíši a vyznal ho jako svého Pána a Záchrance. Po prve v životě ho zalil hluboký pocit skutečné čistoty a svobody. V těch chvílích přijal nejen jistotu, že je Boží dítě, ale i povolání, že až do smrti bude lidem vyprávět, co Ježíš pro něho učinil.

Když se Allen vrátil domů, řekl otci co se stalo. Vyznal mu nejen to, že uvěřil v Ježíše Krista jako svého Zachránce, ale i to že prožil povolání i ke službě kazatele. Když tyto slova otec uslyšel, poslal ho do pokoje sbalit si všechny své věci. Ještě toho večera ho z domu vyhodil se slovy: “Už nikdy v životě si nepřeji, aby tě moje oči videly!”

Po šesti letech se však na jednom shromaždení, na kterém Allen kázal, ukázal i jeho otec. Po kázání šel dopředu a v slzách podával svoji ruku synovi. Padl na kolena a obrátil se k Ježíši.

Tak se dobrá zpráva o Ježíši dostala do Buchánkovy rodiny, která už jako čtvrtá generace Čechů žije v Americe.

A co Sharron, která vysedávala u jeho nemocničního lůžka? Přesně rok po tom, kdy ho poprvé pozvala na setkání křesťanů, se stali manžely. Mají čtyři děti.

Evanjelium je ještě stále mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří.

nahoru